CRT

Klasický monitor byl a je označován za nejdůležitější výstupní zařízení počítače. Princip jeho funkce úzce souvisí s oblastí televizní techniky respektive s televizní obrazovkou. Z historie je to především Braunova trubice z roku 1897, kdy byla vynalezena. Po mnoha letech vývoje dospělo provedení do stavu vakuového displeje typu CRT. Jeho obsahem jsou tři elektronové trysky, stínící maska a skleněná obrazovka zevnitř pokrytá oddělenými červeně, zeleně a modře fosforeskujícími body (luminofory).

Princip CRT:

Od svých počátků se jejich parametry neustále zlepšovaly, ale určité charakteristické rysy zůstávají. Bývají objemné, těžké a tvarově ne moc přitažlivé, navíc mají vyšší spotřebu elektrické energie. Dalšími neduhy, s kterými se CRTéčka potýkají, mohou být vysoká hodnota elektromagnetického záření a citlivost na okolní elektromagnetická pole.

 LCD

Kolem roku 1950 spatřila světlo světa mikroskopická teorie tekutých krystalů a teorie kontinua pro statické a dynamické systémy. Následně v roce 1963 pan Richard Williams, vědec a výzkumník z Radio Corporation of America (Thomson Multimedia), objevil, že světlo procházející tenkou vrstvou tekutých krystalů je ohýbáno podle krystalické struktury. O pět let později pak společně s kolegou Georgem Heilmaierem uvedli první experimentální displej z tekutých krystalů. Jeho komerční využití se pak datuje od roku 1983, kdy se na trhu objevil laptop Gavilan SC, jenž jako první obsahoval LCD displej (400×64 pixelů).

Jde o zobrazovací systém s nízkou spotřebou elektrické energie, malými rozměry a velkou odolností proti vnějšímu rušení elektromagnetickým polem. Svého rozšíření se dočkal díky masovější výrobě notebooků a projekční techniky v průběhu 90. let.

Obrazovka, rozlišení a formát obrazu

S obrazovkou a jejím rozlišením úzce souvisí pojem obrazový bod, chcete-li pixel (Picture Element). Jedná se o nejmenší jednotku rastrové grafiky a v našem případě představuje jeden svítící bod na monitoru. Společně s ostatními tvoří čtvercovou síť, v které lze každý takovýto pixel podle jeho souřadnic jednoznačně identifikovat. U barevných obrazovek se každý element skládá ze tří svítících obrazců odpovídajících červené, modré a zelené barvě.

Je zřejmé, že čím větší je počet obrazových bodů (v řádku a ve sloupci), tím větší množství informací monitor zobrazí. LCD obrazovky na rozdíl od CRT mají tzv. nativní rozlišení – počet fyzických pixelů je pevně vázaný na použité rozlišení. Jeho změna vede k mírné deformaci obrazu. Do tabulky níže jsem zpracoval doporučené nativní rozlišení k úhlopříčce LCD monitoru včetně doplňujících parametrů.

Možná se někteří z vás mohou ptát, proč například 17" (43 cm) a 19" (48 cm) panely mohou mít stejné nativní rozlišení? Rozdíl je ve velikosti jednoho pixelu. Jak je zřejmé z tabulky, u panelu s úhlopříčkou 17" se jedná o číslo 0,264 mm, zatímco u 19" o 0,294 mm (větší hodnota znamená snazší čitelnost výsledného obrazu). 

Od rozlišení se dostáváme k formátu obrazu nebo-li poměru jeho stran. Původní obrazovky mají od počátků standardizovaného televizního vysílání poměr stran 4:3 (1,33:1), a to z důvodu nenáročné výrobní technologie. Přispěl k tomu také fakt, že obrazové vnímání člověka má větší záběr v horizontálním směru než ve vertikálním. Proto není poměr stanoven jedna k jedné, ale je více do šířky. V případě běžných desktopových monitorů se můžeme setkat u starších kousků se zmiňovaným poměrem obrazu 4:3, obvyklejší je však 5:4, jímž je reprezentováno rozlišení 1280×1024.

Doslova fenoménem je v dnešní době širokoúhlé zobrazení nazývané widescreen. Kde se vzalo? Nejspíše z kin, kde nebylo problémem poměr stran měnit. Běžně můžeme pozorovat označení 16:9 či 16:10. Jaký je mezi nimi rozdíl? S prvním uvedeným se můžeme setkat třeba u filmů na DVD a Blu-ray nosičích. Druhý vyjadřuje širokoúhlý formát obrazu pro CRT a LCD monitory a používá se, protože je pro běžnou práci daleko vhodnější než 16:9 (např. 19" obrazovka s rozlišením 1366×768 respektive 24" s 1920×1080 pixelů), který se může zdát úzký.